Rozhovor se Stanislavem Lachmanem

(převzato z http://hn.ihned.cz/c1-40335500-stanislav-lachman-josef-lada-ceskeho-designu)

Stanislav Lachman: Josef Lada českého designu

 

Fén jako laserová pistole, mixér připomínající kalich tulipánu, tenká žehlička s největší žehlicí plochou na světě, vysavač podobající se kosmické sondě. Nikdo jiný nedal tvar tolika elektrospotřebičům jako Stanislav Lachman. On je nejenom "oblékal", ale také vymýšlel jejich technické řešení. "Když rozumíte tomu, jak věci fungují, je to všechno snadnější. Za to můžu poděkovat Hitlerovi," tvrdí s nadsázkou.

Stanislav Lachman znamená v českém designu totéž, co představuje Josef Lada pro české malířství. Ladovi se povedlo vytvořit pravzor české krajiny, pohádkové zimy nebo venkovské pohody, s nimiž se každý může ztotožnit. Lachman zase navrhl vysavače, mixéry či fény, které po celou druhou polovinu minulého století patřily k výbavě drtivé většiny českých domácností. Ladovy obrazy a Lachmanovy přístroje - máme je v paměti i zadřené pod kůží. Je to kouzlo, ale funguje spolehlivě.

Když to Stanislavu Lachmanovi v jeho panelákovém bytě na kraji jabloneckého sídliště říkám, dá se do smíchu. Je znát, že se směje rád a hodně hlasitě. Na nic si nehraje, je přirozený, jako bývají lidé, kteří pochopili svou životní roli. Nevytahuje se, ačkoliv by klidně mohl, protože přišel s dvanácti stovkami návrhů, z nichž se většina vyráběla. Takovou bilancí se nemůže pochlubit žádný jiný zdejší designér.

Když měl v roce 2001 jedinou výstavu svých výrobků v pražském Národním technickém muzeu, spousty lidí s překvapením zjišťovaly, že jejich žehličce nebo kuchyňskému robotu dal podobu někdo konkrétní - a že nespadly "jen tak" odněkud z nebe. Spíše než samotné expozice si však designér cení něčeho jiného: "Já si vážím především toho, když mi návštěvníci výstavy napsali do knihy hostů: Pane Lachman, už třetí generaci máme tenhle robot, a všechno nám pořád udělá. Tak to je pro mě metál nad metály! Potřesení rukou od pana ministra kultury mě zas až tak moc nezajímá."

Přiznává ovšem, že když byl Akademií designu České republiky v roce 2007 zvolen do Síně slávy, proti srsti mu to nebylo. "Je to krásný, to víte, že je to zadostiučinění, ocenili mě lidé, kteří tomu opravdu rozumějí. Neztloustnu na tom, ale trochu mě to šimrá u srdce. Nejsem složitej člověk, jdu v přímkách nebo kroužcích za svým cílem, ale nestavím na tom mrakodrap."

Příští rok mu bude devadesát a paměť mu slouží dokonale. Jeho živá gestikulace, kterou doprovází svoje vzpomínky, je nakažlivá. Později se v autě přistihnu, že rozhazuju rukama ve chvílích, kdy bych měl přeřadit.

Oddělení tvarů

Designérem na plný úvazek se stal v roce 1952 - tehdy nastoupil do Kovotechny, konstrukčního a vývojového ústavu pro všechny národní podniky, které se zabývaly výrobou spotřebního zboží. "Hned jsem si řekl, že to bude moje parketa. Místo mi nabídla Božena Zrzavá, vnučka malíře Jana Zrzavého, která tam jako komunistka založila výtvarné oddělení. I když jsem komunista nikdy nebyl, hned mě udělali vedoucím."

V Kovotechně vedle Lachmana pracovali v "oddělení tvarů" další tři návrháři a tři grafici. Nešlo jenom o to dát vzniknout novému výrobku, ale také vymyslet způsob, jak a do čeho bude zabalen a jak bude vypadat obal. Firemní styl řešili do nejmenších detailů. Samozřejmé bylo, že sami psali návody k použití a dávali věcem jména. Šlo o moderní způsob, který bychom v padesátých letech minulého století ani neočekávali.

"Každá nová věc se pitvala ze všech stránek takovým tím brainstormingovým způsobem, kdy všichni kecali, co je napadlo, klidně tisíc blbostí, ale najednou z toho vypadl nápad - a tak byl dán základ budoucího výrobku," vzpomíná Stanislav Lachman.

Ptám se, co bylo na takové práci nejzajímavější. "Když se dělá z ničeho Něco. To mě bavilo asi ze všeho nejvíc. Začátky navrhování a vzrušení, které je doprovázelo," ohlíží se Lachman za léty strávenými v "oddělení tvarů".

Vzhledem k tomu, že byl neustále zavalen prací, musel dělat na několika projektech sou#173#běžně. Zatímco jiní designéři by zhusta podléhali panickým pocitům, že se to nedá zvládnout, Lachmanovi neustálý zápřah a tlak vyhovovaly: "Právě tohle překlápění myšlení z jednoho na druhého mě udržovalo v bdělosti. To si pak najdete sám svoji dělbu práce. Řeknete si, že teď tři dny nesáhnete na tuhle věc, protože to už v mozku nejede. Pak se k ní vrátíte... a najednou nápady strmě letí, stačí je chytnout, a hned je to vyřešené."

V současnosti je mezi designéry za jakousi vysněnou metu pokládáno navrhování osobních automobilů - zřejmě proto, že je s nimi spojováno společenské postavení a jsou známkou luxusu. Stanislava Lachmana kupodivu návrh nové karoserie nebo třeba jen části vozu vůbec nelákal: "Byl jsem zajetej a soustředěnej. Nešvenkoval jsem do stran a spíš jsem se věnoval elektrospotřebičům. Věděl jsem, že právě tohle je moje parketa."

Součástí výtvarného talentu je kromě nadání také schopnost člověka rozpoznat, v čem spočívá jeho hlavní přednost. Někomu to trvá skoro celý život, jiný na to nepřijde nikdy. Stanislav Lachman to pochopil v jednatřiceti a dalších padesát let se mohl v relativním klidu soustředit na nejrůznější "pomocníky v domácnosti".

Věci jako děti

Sonduji, které ze stovek věcí, kterým dal život, si nejvíc oblíbil. To už s námi u stolu sedí paní Lachmanová, která připravila občerstvení: aby nám náhodou nedošla energie. Stanislav Lachman si otázku nechá ještě jednou zopakovat, protože má občas problémy se sluchem.

"Víte, nakonec to je, jako když fotr dělá děti - všechny je má rád.... Ačkoliv je pravda, že některé favorizuje, třebaže to nepřizná. Mě hodně bavily vysavače. Řekl jsem si, že je udělám tak, aby byl každý jiný. A svévolně jsem si pro ně vymyslel názvy. Venuše nebo Jupiter! Ten měl výhodu, že když se odpřáhl předek, tak stačilo, aby nějaký kutílek dopředu přidal třeba brus od brusky, a mohl s ním brousit..." Jistě, Jupiter! Mám na něj vzpomínky z dětství, kdy jsem jej tahal po bytě a pomocí jeho mocného sání za ječivého zvuku zbavoval koberce prachu. Jeho dlouhou hadici jsem si omotával kolem krku a představoval si, že je to krajta, která se mě chystá škrtit. Dodnes je Jupiter neboli ETA 402 provozuschopný, uložený na chalupě a trpělivě čekající, až bude zase propojen s elektrickou sítí.

Paní Lachmanová ale tak úplně nesouhlasí: "Myslím, že jsi se, Stáníčku, rád mazlil hlavně se žehličkama..."

Stanislav Lachman se plácne do hlavy, jako by se trestal za to, že na ně zapomněl. Opravdu, bylo by to divné, protože v roce 1973 přišel s revolučním řešením ploché žehličky kosodélníkového tvaru, kterou mohli používat stejně dobře praváci a leváci. Paní Lachmanová s ní pořád žehlí a určitě není sama.

"Dělal jsem žehličky už od padesátých let, ale tentokrát jsem si rozkázal: Zapomeň, co bylo předtím uděláno! A šel jsem do žehlírny, ptal jsem se ženských, co jim práci ztěžuje: teplo do obličeje, skládání, namáhání rukou, jak se žehlička musí odkládat..." Vymyslel ji tak, že měla svého času největší žehlicí plochu na světě, šlo s ní žehlit zepředu i dozadu, aniž by se musela jako doposud obracet, a při žehlení se mohla odstavit do klidové polohy odložením na bok na její delší stranu. Žehlička se spoustou vylepšení byla chráněna patentem, ale kupodivu byla zanedlouho stažená z výroby. "Víte proč? Měl jsem patent. A za komunistů dávat za něco velké peníze? To se neslušelo. Tak se udělala jen menší série, aby penízky, které jsem měl dostat, byly co nejmenší. Tvrdili mi, že to nemá sukces. Nesmysl..."

Jedinkrát během rozhovoru Stanislav Lachman trochu poklesne na mysli. Obracím se na paní Lachmanovou (ta mě průběžně upomíná, že nejím žádné ze sladkostí, jež přichystala), jestli manželovy žehličky ve fázích prvních funkčních prototypů doma zkoušela.

Kroutí hlavou: "Netestovala jsem je, protože tatínek si umí všechno vyžehlit sám. A dobře."

"Musel jsem je vyzkoušet, abych věděl, jestli jsem udělal blbost, nebo dobrou věc, a abych zjistil, kam jít dál," přikyvuje designér.

Umělec i konstruktér

Design je podle něj obor speciální, který se hodně odlišuje od výtvarných disciplín, jakými jsou malířství, sochařství nebo grafika. "To se vlastně ani nedá srovnat," vysvětluje. "Když sochař udělá sochu, malíř namaluje obraz - tak je to unikát a nikoho jiného k jeho vzniku nepotřebuje. Ale designér - to je jeden z účastníků koncertního tělesa. Není to ani sólista, ani první houslista, protože v tom orchestru jsou výzkumníci, vývojáři, vzorkaři, pracovníci obchodu, konstruktéři i vědci ze zkušeben. A teprve spojení toho všeho udělá ten správný výrobek."

Výtvarník je přesto v celém procesu tvorby rozhodujícím účastníkem. Stanislav Lachman chvíli hledá slovo, kterým by ho charakterizoval, pak prohlásí: "On je tím poňoukajícím, který chce přinést něco nového."

Sám prý kdysi bez podpory kolegů hravě navrhl ramínko na šaty, stačila mu k tomu jenom jeho představivost, cit pro materiál a proporce a také zkušenost s jinými ramínky, na něž si věšel košile nebo kalhoty. Nakreslil ho a zanedlouho se mohlo vyrábět. Ale když pracoval na leteckém trenažéru, spolupracoval s širokým týmem, který kdyby nebyl dostatečně sehraný, výsledek by se nepovedl.

Kromě výtvarného talentu měl Stanislav Lachman - na rozdíl od většiny svých kolegů - ještě další značnou výhodu: vyznal se v ergonomii, ale především i v tom, jak věci fungují. Konstruktéři mu proto nikdy nemohli říct, že něco nejde. Když ho chtěli na začátku kariéry takhle "odpálkovat", vzal tužku a nakreslil, jak udělat, aby to šlo. Sebral jim vítr z plachet a už to na něj nikdy nezkoušeli. Elektrospotřebiče tedy nejenom oblékal, jak to bývá u návrhářů zvykem, ale promýšlel jejich technické řešení. To je ostatně také důvod, proč řada z Lachmanových věcí neskončila jen ve fázi modelu, ale šla do výroby.

"Když rozumíte tomu, jak věci fungují, je to všechno snadnější. Za to můžu poděkovat Hitlerovi," suše konstatuje.

"Hitlerovi? Nepletete se?" Zdá se mi, že jsem se přeslechl.

"Hitlerovi," trvá dál na svém a dá se do vysvětlování, jak může být osud zvláštní a nevyzpytatelný. Myslel to samozřejmě s nadsázkou. Místo toho, aby po studiích na stavební průmyslovce v Hradci Králové šel do Prahy na Umprum, musel za druhé světové války odjet jako "totálně nasazený" na otrocké práce do rajchu. - Dostal obsílku a na dlouhé tři roky byl pryč. Nejprve dřel na stavbě železniční trati v Gethin. Když dozorce slyšel, že překládá kamarádovi povely do češtiny, byl z tvrdé roboty převelen do muniční fabriky zbrojařského trustu Göring Werke Wald, kde zaměstnávali i slepé dělníky, jimž se musely přizpůsobit nástroje. "Vymýšlel jsem pro ně různé pomůcky a uvědomil jsem si, jak je důležitá u pracovního nástroje ergonomie. Nutilo mě to proniknout do podstaty věcí, dělal jsem kresliče i konstruktéra. Nevěděl jsem, že se mi to za několik let bude hodit. Vidíte, jak je dobré, že to ten život štrikuje všelijak?"

Neboli všechno zlé je k něčemu dobré. Záleží jenom na úhlu pohledu. Stanislav Lachman je zvyklý nahlížet na svět z jeho lepší stránky, a zřejmě také proto věci, které navrhl, vypadají tak pozitivně a příjemně se používají.

Vagon pro Stalina

Po válce jej přijali na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kde studoval u profesora Jana Sokola. Brzy se o něm začalo hovořit jako o technicky neobyčejně nadaném studentovi. V roce 1948 měl v rámci ročníkové práce nově vyřešit sanitární zařízení pro nemocnice. Přemýšlel tedy, jak to udělat, aby se doktoři po umytí rukou nemuseli znovu dotýkat při zavírání vody kohoutku umyvadla. Výsledkem byly pákové baterie, jak je známe dnes - pouze s tím rozdílem, že se ovládaly nohou. Tenkrát se tomu ale říkalo bezkohoutkové umyvadlo. Získal za ně svůj vůbec první patent.

Největší lahůdka - dá-li se to tak říct - ale na něj čekala na samý závěr studia. Psal se rok 1949 a Vysoká škola uměleckoprůmyslová dostala od nejvyšších představitelů KSČ čestný úkol: k pětasedmdesátinám generalisima Stalina dát co možná nejkrásnější podobu interiéru salonního vagonu, který pro něj měli postavit dělníci ze smíchovské Tatrovky.

"K tomu mám hodně co říct," varuje Stanislav Lachman. "Měl jsem dobré renomé a profesoři mě pozvali, abych do toho šel s nimi a pracoval na plánech a různých technických finesách. Bylo to hodně bizarní, protože moji učitelé nebyli žádní komunističtí nadšenci. Bylo nám řečeno, ať na náklady nehledíme, a my na to: Otevřeme pípu, co to dá! Vymyslel jsem, že všechny panely salonu budou potažené telecí kůží. Kvůli tomu jsme přeházeli celé skladiště kůží, aby se vybraly jen ty s nejlepším hřbetním vzorem. Ložnici jsme nechali potáhnout hedvábnou tapetou podle návrhu profesora Aloise Fišárka. Už tenkrát se udělala hudební aparatura s prostorovým slyšením, mohly se promítat i filmy."

Byla to podivně opuletní a marnivá práce, jíž se účastnily špičky tehdejšího užitého i volného umění. Antonín Kybal navrhoval závěsy a koberce, bohémský malíř a grafik František Tichý gobelín, Jan Nušl zase vestavěnou kuřáckou soupravu. Všechno stálo čtyřiadvacet milionů korun. "Stalin ho nakonec nedostal. Rozkradli ho cestou v Rusku, když byl v Rostově na Donu odložený na vedlejší koleji. Prý ho úplně odstrojili. Z té kůže ale musely být nádherné botičky!" Stanislav Lachman se směje, až se skoro zakucká. Pak se slzami smíchu v očích dodává: "Dějou se věci mezi nebem a zemí všelijaký!"

Obrazárna v paneláku

Obývák Lachmanových je vyzdobený obrazy. "Maloval je Stáník," říká pyšně paní Lachmanová, která je - ostatně jako všechno, co udělal její muž - miluje. Když se jí některé omrzí, vymění je jako v obrazárně za jiné, protože manžel je nejenom plodný designér, ale také intenzivní malíř.

"Pěstujete plno stylů: tady je realismus, tamhle zase čirá abstrakce... Jako by ty obrazy malovalo hned několik malířů!" podivuji se.

Mávne vesele dlouhýma rukama, které mi tím, jak prohánějí vzduch vyhřátého pokoje, připomínají lopatky větrných mlýnů. "Jsem snad malíř jako Mucha, který má svůj styl a jede v něm od začátku do konce? To by bylo hrozný! Něco takového by mě zabilo. Beru to tak, že čím má člověk širší rozsah, tím víc mu to následně přináší zkušeností a dalších aplikací. Nic mně není svatý! To, jakým stylem budu malovat, vyplývá z momentální nálady a tématu." Stanislav Lachman má ze všech malířů nejvíc v oblibě Pietera Brueghela. Vypráví nadšeně o jeho obrazech s vesnickými výjevy, kde lidé bruslí na zamrzlém rybníku a v pozadí se zjevuje krásná krajina. "Je to nádherný až k zbláznění. Ty obrazy na mě pořád mluví, dýchají, cítím to z nich, i když většinu jich znám jenom z reprodukcí. Dneska mi opravdovost v umění chybí, obrazy bývají jen tak naoko, hlavně aby diváka naštvaly, a ne potěšily. Když vidím něco hezkého a chci si udělat radost, tak jdu a něco si namaluju."

Kromě malování také fotografuje. Ze stolku vytáhne několik krabic černobílých snímků většího formátu, na nichž je spousta hezkých dívek. Mají veselý výraz, vypadají jako modelky, i když je prý nijak do pózování nenutil. Ostatně jsou fotografovány na ulici, a ne v ateliéru. "Rád fotím lidi zezadu, protože si na nic nehrají a jsou přirození."

Využívám situace. "Budeme vás muset vyfotit," říkám Stanislavu Lachmanovi těsně předtím, než se vydám z Jablonce na cestu domů. Moc se mu to nezamlouvá. Škrábe se rozpačitě na bradě a dívá na manželku, co na to říká, ale ta mu nepomáhá, jen se usmívá. "Naposledy jsem se viděl v zrcadle a lekl jsem se. Nemusím se na sebe koukat. To mi věřte. Musí to opravdu být?"

Ale když vidí, že na fotografování trvám, souhlasí: "Nebudu dělat problémy." Je mu jen líto fotografa, který se bude muset za ním vypravit, protože kvůli slabému srdci se už musí šetřit. Ven vychází málo, činí mu potíže jít za roh nakoupit. "Mám malý akční rádius. Naposledy jsem byl v Praze na té slávě se Síní slávy. Jsem starej dědek, který ztrácí kontakty. Každým rokem mi ujíždí vlak. Už nevidím ani červené světýlko od posledního vagonu. Když to jde plynule, jedno za druhým, je to snadné, člověk má tah a neustále roste. Ale jak z toho vypadnete, je zle."

Nebrání mu to ovšem nakreslit "od ruky" kruh: vypadá jako by byl vykroužený kružítkem, která také navrhoval pro firmu KIN. On však své kružítko nepotřebuje. Koordinace pohybů mu funguje i s blížící se devadesátkou. Je to obdivuhodné. Stejně jako všechny věci, které oživil.

Stanislav Lachman
(* 1921)

Narodil se v Kladně. V roce 1950 ukončil studia architektury na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Poté pracoval ve Státním ústavu památkové péče, kde zaměřoval historické objekty v Levoči, Telči, Třeboni a Slavonicích. Od roku 1952 působil na designérském pracovišti v Kovotechně Praha. Elektrospotřebiče podle jeho návrhů vyráběli zejména ve firmě Elektro Praga Hlinsko, Novoborských strojírnách a výrobních družstvech, celkem asi v osmi desítkách závodů. V roce 1971 přešel do podniku Prago-Union, od roku 1982 byl hlavním designérem v UTRIN Praha. Je autorem 1200 návrhů průmyslových výrobků, z nichž tři čtvrtiny byly realizovány. Jeho výrobky dostaly osm zlatých medailí na veletrzích v Brně, dále získal zlatou medaili na veletrhu v Kolíně nad Rýnem (1973). V roce 2001 měl retrospektivní přehlídku v Národním technickém muzeu a roku 2007 byl za celoživotní dílo uveden Akademií designu České republiky do Síně slávy Czech Grand Design.